výzkum ve spolupráci s neakademickými aktéry

Výzkumy prováděné ve spolupráci s neakademickými aktéry, kteří stojí mimo firemní sféru – např. nevládními organizacemi, místními komunitami, zájmovými skupinami spotřebitelů, odbory, bytovými družstvy či neformálními skupinami pacientů - se obyčejně zaměřují na rozvoj neekonomických oblastí života, často usilují o nějakou konkrétní dílčí změnu na lokální úrovni. Těmto typům výzkumů se zatím významnější veřejné podpory nedostává, přesto se však řada takových výzkumů s úspěchem realizuje. Jedním z oblíbených způsobů, jak takový výzkum realizovat, je prostřednictvím tzv. participativního akčního výzkumu (výzkumu zakotveného v komunitě).

Participativní akční výzkum či výzkum zakotvený v komunitě (community based (participatory) research, (participatory) action research, dále pro zjednodušení jen participativní výzkum) je výzkum prováděný komunitou, s komunitou nebo pro komunitu. Komunitou jsou myšleni občané, resp. jejich skupina, kteří např. bydlí na stejném  místě,  řeší  stejný  problém  (např.  zdravotní  či  sociální),  zabývají  se  stejnou záležitostí, věnují se stejné činnosti nebo mají stejné zájmy.

Participativní výzkum je v podstatě interaktivním cyklickým procesem, který kromě vlastního výzkumu zahrnuje i bezprostřední implementaci jeho výsledků v praxi, reflexi tohoto procesu a využití této reflexe zpět ve vědním procesu. Příslušníci komunity se při tom na participativním výzkumu obyčejně podílejí ve všech výzkumných fázích. Existuje řada různých definic participativního, akčního či v komunitě zakotveného výzkumu, které se mezi sebou liší především v tom, na jaké aspekty celého výzkumného procesu kladou největší důraz. Za hlavní znaky participativních výzkumů můžeme považovat následující:

• Zaměření na změnu – cílem participativní spolupráce vědy a veřejnosti je snaha po-rozumět světu a usilovat o jeho změnu k lepšímu. Jednotlivé participativní výzkumy se liší jak co do rozsahu a významu změny, o niž usilují, tak co do míry osobního zapojení vědců do realizace jednotlivých opatření.
• Důraz na spolupráci – vědci a ostatní účastníci hledají vhodná řešení společně, znalosti jsou produktem kolektivního úsilí a akce účastníků. Všichni účastníci jsou považováni za dostatečně kompetentní. Míra spolupráce, která je považována za vhodnou a možnou, se však v jednotlivých případech a v různých fázích realizace značně liší.
• Cykličnost výzkumného procesu – výzkumný proces vychází z cyklicky se opakující posloupnosti výzkum – akce – reflexe. Byť se jedná o jeden ze základních teoreticko metodologických předpokladů participativního výzkumu, není vždy zcela zřejmé, jak je naplňován v praxi.
• Posílení kompetencí účastníků výzkumu – participativní výzkum usiluje o to, aby jeho účastníci (jednotlivci, organizace, společenství) lépe rozuměli své situaci a byli se tak schopni sami zasadit o její zlepšení, aby získali dostatek znalostí pro řešení svých klíčových problémů.
• Jedinečnost okolností – participativní výzkum je zaměřen na potřeby určité konkrétní skupiny. Velikost jednotlivých skupin se může značně lišit – od několikačlenných skupin až po celé komunity.
• Participativní výzkum není sám o sobě výzkumnou metodou – je to spíše způsob reakce na určitou poptávku. K jeho realizaci je možné využít celou řadu jiných existujících metod (jak kvalitativních, tak kvantitativních).
• Participativní výzkum je považován za úspěšný, pokud (a) se díky němu podaří dosáhnout změny na osobní nebo kolektivní úrovni, nebo (b) poznatky díky němu získané přispěly k řešení problémů zapojených osob a zvýšily kompetence dané komunity, nebo (c) poznatky díky němu získané znamenaly přínos pro obecně využitelné teorie a praktiky (Zdroj: http://participaction.wordpress.com/).

Podle Sclovea a jeho spolupracovníků (Sclove et al. 1998), kteří v USA realizovali případové studie dvanácti center pro výzkum zakotvený v komunitě, přináší participativní výzkum badatelům nové vhledy prostřednictvím práce s lidmi z komunit; vytváří silné a někdy neočekávané výsledky, které zahrnují zvýšenou sociální důvěru a nové vztahy; pomáhá překonávat napětí mezi profesionálními výzkumníky, praktiky a dotčenými obyvateli tím, že je přivádí ke společnému řešení problémů. Pro participativní výzkum je také typická velmi nízká pravděpodobnost, že jejich výsledky zůstanou tzv. „v šuplíku“, protože odpovídá na potřeby komunity a komunita ho proto bezodkladně využije. (Zdroj: Schuman, Cinthia, H., Alan J. Abramson. 2000. „Collaborating for Usable Knowledge: A Work in Progress by the Nonprofit Sector Research Fund“. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 29[1]: 11–23. Sclove, R., Scammell, M., Holland, B. (1998). Community-based research in the United States: An introductory reconnaissance, including twelve organizational case studies and comparison with the Dutch science shops and the mainstream American research system [Nonprofit Sector Research Fund Working Paper No. 99.023]. Washington, DC: The Aspen Institute.)

Participativní výzkum nemá samozřejmě jen samá pozitiva. Je schopen odpovídat pouze na určitý typ výzkumných otázek a má řadu dalších omezení.